Můj příběh
Je červen 2018 a přichází další životní rána. A dost. Takhle to už nejde. Po 37 letech manželství jsem zažádala o rozvod a v říjnu toho roku se rozvedla.
Kdyby mi někdo před mnoha lety řekl, co se v mém životě uděje, řekla bych „Tohle se mě nikdy nemůže stát.“
Ale od začátku...
Vyrostla jsem v malém městě na Chrudimsku a velmi těžko jsem se smiřovala s tím, že jsem jedináček. Byla jsem většinu života sama doma. Slovo sama se bude opakovat. Mamka pracovala od 7- 17hod a taťka jezdil po montážích.
Jako dítě člověk přebírá ze života a od rodičů spoustu věcí a tak jsem vždy říkala „Já budu mít aspoň tři děti, nechci montážníka a nechci být sama. Tenkrát jsem netušila, co to jsou Afirmace a jak si tím připravuji svoji budoucnost.
Rozvíjej a podporuj svůj talent
Svůj čas jsem naplňovala hrou na klavír, zpěvem a gymnastikou. Milovala jsem pohyb spojený s hudbou. Vyjádřit se pohybem a vyzpívat se textem písně. Netušila jsem proč to tak cítím. Dnes vím, že jak bylo naše vyjadřování, naše názory a emoce potlačovány dobou, v které jsme žili.
Studijní léta
Nástupem na střední Pedagogickou školu v Litomyšli se mi začal plnit sen. Byla jsem v kolektivu, studovala vysněnou školu, na pokoji nás bylo pět a nebyla jsem konečně sama. Prožívala jsem s děvčaty nejen společné učení, ale procházky, vyprávění, vtipkování, prostě spoustu legrace, jak to na studiích chodí. Navíc mě v prvním ročníku oslovila jedna kapela a já o víkendech začala chodit zpívat.
Návrat domů
Studentské roky uběhly a já se vrátila do rodného města, kde jsem v nedaleké vesničce dostala práci. Byla to stará školka, která stála na kraji lesa. Kouzelné, energetické místo.
A tady přicházeli do života moji noví učitelé
Třída 32 dětí ve věku od 2 – 7 let. Po roce jsem se s nimi naučila být klidná, vyrovnaná, diplomatická a zároveň je respektovala jako parťáky.
Moje spolužačky byly skoro povdávané a tak jsem ve 22 letech byla v té době pro spoustu lidí divná, jak to, že já se nevdávám. V mé hlavě jsem měla jen muziku a práci, a tak jsem každého odbila odpovědí „Až budu muset.“ Jo, jo, zase afirmace.
Můj muž, další životní učitel
A tak se i stalo. Lenka se musí vdávat. Nojo, jenže kde je ten princ s hnědýma, rozzářenýma očima, který kleká na kolena a žádá mě z velké lásky o ruku???
Přišlo velké rozhodnutí. Vzepřít se rodičům a partnerovi říci, že si mě nemusí brát, ale dítě si nechám. Probudily se mateřské pudy a já toho prcka moc chtěla. Dnešní generace si nedovede představit, jak to za hluboké totality bylo a že to svobodné matky neměly vůbec, ale opravdu vůbec jednoduché. Hlavně na malém městě.
Moje rozhodnutí všechny asi tenkrát dostalo. Rodiče situaci přijeli a partner se rozhodl mě v tom nenechat samotnou.
Nová životní etapa. Nejsem „SAMA“
Narodila se nám krásná dcera Eva, do tří let druhá dcera Monika a pak syn Martin. Život tak nějak klasicky plynul. Já měla své vysněné tři děti, nebyla jsem sama, práce mě bavila a snažila jsem se stále držet své muziky.
Nový životní příběh
Přišel podzim roku 1989 a s ním revoluce. Já jsem cítila velkou příležitost a byla jsem jí otevřená. Cítila jsem, že potřebuji změnu. Práce s dětmi byla krásná, ale za ty roky to začal být stereotyp.
A tady začíná můj nový, životní příběh.
Příběh ženy, která litovala svého muže, jak ráno brzo vstává, má problémy se zaměstnanci a dlouho jezdí domů. Příběh ženy, která dobrovolně opustila své zaměstnání učitelky a začala pracovat v rodinné firmě. Ze tří lidí se vybudovala firma s 53 zaměstnanci. Život v podnikání mě naučil, že je jedno, jestli je neděle, středa, pátek. Že na sebe nemáte čas. Byl to pro mne už takový maratón, že jsem naprosto několik let jela na rezervu. Plány a moje představy o podnikání já viděla jinýma očima, nežli můj muž. A občas přicházela věta „Ty jsi věčně pryč a až děti odejdou z domu, zůstanu tady sama.“
A tak se stalo. Děti odešly z domu a já naprosto na dně, zlomená, bez sebelásky a úcty k sobě nevěděla, co se sebou mám dělat. Smutek a samota mi na tváři začaly malovat vrásky.
Navíc velký dům a prázdný. Dům, kde už několik let nebyla láska.
Nedělej stejné věci, když chceš změnu
Tak jsem jednoho dne vzala auto, svoje věci a bez vyrovnání odešla. Našla jsem si pronájem malého bytu a po mnoha letech jsem se zase cítila v bezpečí.
Cesta nebyla růžová, ale já měla svůj CÍL, zachránit sebe a dostat se ze dna nahoru. Mnohokrát to bolelo a poplakala jsem si. Obracela jsem peníze, abych vyšla. Byla doba, kdy jsem se litovala a držela se myšlenky, že mám nárok na vyrovnání.
Změna postoje
Mám báječné tři děti. Občas od nich přišla nějaká věta, která zabolela. Ale já se zamyslela, „proč mi to říkají.“ Máme vždy na výběr. A já si vybrala. Pochopila jsem, že z toho dna spoustu věcí nevidím a že to je ta cesta, na které mi děti podávají pomocnou ruku. Jsem jim za to nesmírně vděčná.
Uvědomila jsem si, že jsem celý život přebírala vzorce rodové linie, ač jsem vždy říkala, „tak tohle já nikdy dělat nebudu.“ Ano, některým věcem se člověk vyvaruje a v tom koloběhu života nakonec do toho spadnete, aniž by věděl, jak.
Vzala jsem svůj život do svých rukou a hodně se to ve mně pralo. Moje okolí na to nebylo připravené a stále mě to tlačilo do té poslušné Lenky a já se bránila.
Knížky a kurzy osobního rozvoje mě krůček po krůčku krásně vedly a moje mysl i srdce se zklidnilo.
Přišlo velké rozhodnutí
- Přestat se litovat.
- Opustit myšlenku, že mám někde nárok na peníze.
- Jít vlastní cestou a být svobodná a finančně nezávislá.
Popelka 21.století
Uvědomila jsem si, co mám všechno nahrané v podvědomí. Jak jsem byla vychovávána k poslušnosti a to jsem si pak přenesla i do manželství. Ve vlastní firmě jsem se cítila jako zaměstnanec. A tady jsem si řekla „Leni, vždyť ty jsi jako ta Popelka.“
A přišlo rozhodnutí. Budu Popelka, ale Popelkou 21. století. Která se umí za sebe postavit.
Dnes si užívám všeho času, co mám. Naučila jsem milovat sama sebe a své zkušenosti předávám ženám, dívkám, babičkám, ale i mužům, jak najít cestu svobodného podnikání a jak mít čas nejen pro sebe, ale hlavně pro svoji rodinu a své blízké.